Květen 2010

Naše Maličká

31. května 2010 v 10:34 Michal Jančařík
Milé dámy,
byly doby, kdy mi několik z Vás řádně popletlo hlavu a byl jsem z toho celý pryč. No přiznejme si - mrskalo to se mnou ode zdi ke zdi, byl jsem občas přímo opilý emocemi a létal jsem a vznášel se, jak motýl Emanuel. Někdy to bylo krásné a jindy bolestné, ale skoro vždy hodně moc intenzivní a měl jsem pocit, že jsem toho pln, úplně prodchnutý...

Ovšem milé dámy, není to nic, vůbec nic proti tomu, co prožívám nyní! Drží mě to už 14 měsíců ve dne v noci a v podstatě pořád. Tak např. jsem onehdy koukal na ulici na nějaké hezounké mladičké děvče, tak 16 let a napadalo mě asi toto - nebude to trvat dlouho a naše čtrnáctiměsíční štěstíčko bude vypadat nějak takhle.

Prostě pro mě existuje jen jedna jediná! Momentálně má asi 83 cm, 11 kilogramů a jedno velmi oblíbené slovo, které používá zejména v 6 ráno, když se vzchopí na postýlce : TataTata! Pochopitelně, že nejraději z "velkých" mám maminku tohoto stvořeníčka, je to skvělá žena, která své kvality navíc korunovala tím, že přivedla na svět právě náš pokládek. Ovšem ta naše Maličká, to je prostě úplně jiná dimenze a rozměr, který jsem dosud nepoznal. A je to úžasné! Nevyslovitelné, těžko popsatelné, ale prostě fantastické.

To co sám prožívám tak trochu vidím na svém taťkovi /moderátor Petr Jančařík/. Když on spatří naší Malušenku, natož když si s ní potom hraje, tak mám pocit, že toho člověka neznám! Najedou se mu na tváři ukazují takové výrazy a je celkově v takovém zvláštním tranzu. Prostě najednou ho vidím tak, jak jsem ho dosud neznal. A za to taky děkuju naší Maličké. Děkuju, že jsi nám všem okolo otevřela dveře do dalších prostor našich životů, které jsou tak nádherné!

Takže teď zásadně v každé volné chvíli jezdím "za holkama", což znamená, že už se hrozně těším domů na mojí Velkou a Malou ženu!

Milé dámy odpusťte mi prosím těch pár emotivních odstavců, ale někdy už mám vážně pocit, že mi na čele vyrůstá nápis "Taťka".. V příštím článku už se "odtaťkuju". Aspoň to zkusím. Ale teď už jedu "za holkama"!

Hlavu vzhůru!

24. května 2010 v 14:43 | Marta Ondráčková |  Marta Ondráčková
Milí moji, všem vám děkuji za reakce na mé zveřejněné rozhodnutí býti single. Gratulace patří těm, kteří našli odvahu ke stejnému kroku. Vy, kteří žijete v nespokojenosti věřte, že ta správná chvíle pro zásadní krok přijde. A bezpečně ji poznáte! Jakou pravdu měl Curt Cobain, když prohlásil: "Je lepší být nenáviděn pro to, jaký jsi, než být milován pro to, co nejsi." V rámci svého postoje nemám ani špetku nanicovatého pnutí nadržovat ženám. Všichni bychom měli být spokojenost sama. Bez ohledu na pohlaví. Ke každému z nás někde ve světě existuje protipól a je jen na nás, zda v tu pravou chvíli zvedneme pohled ze země a vyjdeme vstříc novým a uspokojivým zítřkům. Tedy, hlavu vzhůru :-)! Vaše Marta

Co ty holky vlastně chtějí aneb King Kong nebo holátko?

21. května 2010 v 19:06 Tomáš Matuška

    Mnoho žen nemůže vidět chlupatého chlapa. Pánové si proto občas zajdou na depilaci (což si neumím ani představit kvůli té bolesti). Jiné ženy naopak takové muže se souvislým porostem čili srstí preferují. Letní svetřík na hrudi i zádech může však nemile zaskočit hned při prvním milování. Navrhuji proto hned na prvním rande... "Slečno jsem trochu KING KONG, je to Ok?" Pokud ano, pokračujeme...
     Rozumím cyklistům, kteří kvůli "aerodynamice" občas tu hruď a lýtko oholí. Já sám jsem to nikdy nezkoušel (a na kole to i s chloupky zatím zvládám). Popravdě klobouk dolů před ženami, které tohle holení musí absolovovat mnohokrát za měsíc. Nejsem zrovna odborník na tělový porost, ale příroda to jednou tak zařídila (u mužů), a tak se to snažím nenarušovat. Je jasné, že tohle téma je hodně názorově rozpolcené. A na to se právě těším. Takže ženy, King Kong nebo holátko?

Single

20. května 2010 v 7:10 | Marta Ondráčková |  Marta Ondráčková
A je to tady. Vydala jsem se do světa svobodných. Po několika zlomových momentech jsem se rozhodla, že už mě nebaví existence mezi vyžehlenými límečky a sporákem a ještě méně mě baví ten, pro kterého ony vyžehlené límečky realizuji. Dívám se tedy na svět novýma očima. Je stále stejný, jen já se konečně usmívám :-) Krásné jaro! Vaše Marta

Kapitola druhá. Mastná pomsta

19. května 2010 v 21:55 | TANGO NA ZLOMENÉM PODPATKU. Román na pokračování. |  David Vaníček
Ten večer nechtěla Sofie zůstat sama. V kanceláři už seděla jen ona a její kolega Petr. Tmavovlasý "ajťák", pro kterého bylo největším vzrušením formátování disku a místo dychtivých Sofiiných očí ho víc zajímala světélka v té hučící bedně, o které Sofie věděla jen to, že se jí říká počítač a že tam někde je Word a Internet.
Ze školního předmětu o výpočetní technice si totiž pamatovala větu učitelky Hrabětové: "zavřete si Internety a otevřete Wordy."
       
"Nešel bys někam na kafe? Ještě se mi nechce domů," křikla Sofie na ajťáka Petra, jehož oči nervózně těkaly po monitoru počítače. Ten se ale zmohl jen na rozpačité koktání a zmatený výrok o tom, že se to nehodí, protože na něj doma čeká přítelkyně. (Mimochodem prodavačka bot ze Smíchova, která byla Petrovi nevěrná od chvíle, kdy ho poznala. Petr je hodný blbec, platí ji dovolené a leasing na Megana, ale vůbec mu nedochází že mu ženu opečovává jeho kamarád.)
Sofie cukla koutkem a myslela si své,
chtěla si jen popovídat, o nic víc jí nešlo. Divila se sama sobě: to mě štve už i odmítnutí od něj? "Ach jo," vzdechla a přemýšlela o tom, kdo z nich dvou je větší zoufalec.

klobása

Venku se zase rozpršelo a stěny skleněné kanceláře začaly plakat. Sofie popadla kabelku a nastoupila do výtahu. Zavřely se za ní dveře a obklopila ji zrcadla. Všemožně se snažila vyhnout pohledu na tu dívku, která se všude kolem odrážela. Po práci se Sofie cítila zvláštně unavená a rozhodně neměla pocit svěžesti, přestože slupla dvoukalorický mentolový bonbón a dokonce i používala hygienické potřeby, které ji mají celý den udržet svěží. Houby! Cítila se jako sedlákova dcera po návratu z vyklízení chléva.
Večerní Praha byla jako obvykle sexy. U nákupního centra se objímala zamilovaná dvojce, on v zeleném svetru, ona v modré tunice. Bylo jaro a Sofie taky cítila "volání divočiny." Jen nevěděla, jestli by to v jejím případě nedopadlo spíš jako "ztracený hovor do divočiny." V hlavě jí létaly desítky jmen kluků, které v životě potkala.

Roztomilý Radek. Okouzlil ji svým alternativním způsobem života a rošťáckým rozcuchem vlasů. (Hulil marihuanu, smrděl a krkal po vypití lahváče.)

Švarný Jakub. Měl nagelované vlasy, náušnici v uchu, fosforové rybičky v pokoji a rád se nechal obepínat značkovým oblečením. Voněl. (Byl to arogantní šampón.)
           
Svalnatý Míra. Nemrkal očima, ale bicepsem. Nikdy nenosil košile, bydlel v Hostivaři a kdysi Sofii přivedl k běhání a do posilovny. Sofie ho nejdříve vytáčela tím, že když se jí nějaký cvik nelíbil, vymluvila se větou "Cože? Hluboký pažní sval? Tak když je hluboký, tak logicky není vidět, to cvičit nemusím, ne?" A štvala ho i při joggingu. Nejdřív byl trpělivý a asi na pětikilometrové trase ji doprovázel. Jednou ale měl pocit, že ho Sofie zdržuje, proto ji na cyklostezce seřval, označil ji za nemotornou slonici a pak už Sofie viděla jen nápis I´M SO SEXY! na Mírových zádech…)

A Adam. Říkala mu "Kostičko," protože pracoval v továrně na výrobu dětských stavebnic a občas si práci nosil i domů. Takže místo romantické večeře a povídání o životě se Sofie dozvěděla všechno o použitých plastech, výrobní technologii i marketingové strategii. Svět plastových kostiček (a hlavně Adamova posedlost jimi) ji nakonec přivodila alergii na stavebnice. Jemu totiž stačilo postavit jeřáb, Sofie by ale ráda budovala něco pro OBA! Třeba něco jako byt.

Potom, co jí tohle panoptikum probliklo před očima, a k tomu si promítla ještě BURANA z rána, byla vlastně ráda, že je sama a může si dělat co chce. Alespoň dneska večer.
"Ahoj Lucie, dneska bude velký večer, jdeme se pobavit, sraz v deset v Celebrity," lákala Sofie svou kamarádku po telefonu.
"Nejdu, dala jsem děti spát a teď si přešívám sukni. A je to vůbec dobře, abys zase šla chlastat?" moralizovala svědomitá Lucie.
"Je! Rozhodně je to lepší než dřepět doma s tloustnout u šicího stroje!" praštila Sofie naštvaně s telefonem.

Ve stejnou chvíli, kdy jedovatě odbyla svou kamarádku Lucii kvůli tloustnutí, procházela Sofie kolem stánku s rychlým občerstvením. Dáma v silonové košili stála za pultíkem a boční strany oblečení měla zamaštěné od toho, jak si po každé prodané klobásce otřela ruce o tělo. Na grilu se povalovaly malé bílé klobásky
i dlouhá papriková cigára… v dokonalé harmonii vedle toho stál kyblík plný hořčice, sklenice s okurkami a křen!
Sofie byla jako smyslů zbavená. Jindy si po práci dá maximálně tak salát, a ještě má strach si na něj vylít jogurtový dresing, ale dnes si prostě chtěla zlepšit náladu nějakou pořádně mastnou věcí.

"Dvě bílé a jednu tu paprikovou," požádala Sofie ženu za pultem. Dáma při těle zafuněla, vzala do rukou grilovací kleště a z rozpálených válečků vybrala na papírový tácek tři kousky uzeniny.
Pak je ale rukou ještě urovnala a stejnou končetinu ponořila do sklenice s okurkami. Na láku se vytvořila mastná oka a dvě okurky v zápětí přistály na stejném tácku.
"Chleba?"
"Ano, jeden stačí, prosím," odpověděla Sofie a nedočkavě natahovala ruce k tácku, který se chystal Sofii nadělat v trávicím traktu pěknou paseku.
Zakousla se do klobásky. Ze střívka napěchovaného mletým masem a sojovými náhražkami vystříkl proud mastné šťávy a potřísnil Sofiin kostýmek. Ani to ji ale v obžerství nebrzdilo. Její rty znovu a znovu objímaly tu umaštěnou věc a Sofie u toho blaženě funěla jako řezníkova nejvěrnější zákaznice. Kolemjdoucí se za ní otáčeli, vypadala komicky. Uhlazená úřednice do sebe cpe klobásy a mastné fleky ji na kostýmu tvoří nový dekor! Tohle by měl někdo vyfotit!

Obraz zkázy už nemohlo asi nic zhoršit. Sofie sice vypadala příšerně, ale za ten spokojený pocit to stálo. Usmívala se a při sestupování schodů do metra si připadala jako Madonna, která sestupuje z obřích rekvizit směrem ke svým fanouškům. Dokonce i vzduch proudící z podzemky jí rozevlál vlasy, stačilo jen vítězně zvolat: "Hallo Prague, I love you!"

"Florenc. Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají." Metro s sebou cuklo a rozjelo po žluté trase směrem na Černý most. Bylo plné lidí. Sofie stála v davu a vlastně ani nemohla dosáhnout na žádné z madel. Z jedné strany se na ni lepil mladý skejťák, z druhé strany muž s pupkem, náramně připomínajícího jednoho politika. A pokaždé, když metro zastavilo, se na něj Sofie jemně natlačila, bohužel blíž k obličeji. Měl špatnou pleť a divný zakřivený nos.

Stanice Křižíkova. Sotva se při zastavení metra ozval známý tón "tů dů du", začala Sofie pociťovat podivný tlak a bublání v břiše. Asi takový, jako když se celý den nenajíte a pak si u benzínky dáte bagetu s majonézou. Ze všech stran obstoupená a ostatními cestujícími utiskovaná Sofie proto začala zatím jen v myšlenkách panikařit a přemýšlela nad plánem, který by pro případ akutní potřeby toalety musela podniknout. Invalidovna. "Tů dů dů…" Domů na Palmovku už chyběla jen jedna stanice, ale i to už se zdálo být daleko. Metro znovu zastavilo a Sofie měla tušení, že už nedoběhne na svůj domácí voňavý záchod, nad kterým ji visí plakát Davida Hasselhoffa ještě z Pobřežní hlídky. Záchranu potřebovala už teď! Začala se proto davem proplétat ke dveřím, jenže každý druhý Pražák měl v uších sluchátka a nebo byl zahleděný do novin a nikdo neuhýbal tak rychle, jak Sofie potřebovala. Na čele už jí rašily krůpěje studeného potu a v bříšku už neměla jen kručení, bručení a bublání, ale pořádnou technoparty.

metro


"S dovolením, prosím… s dovolením… Uhni, do prdele!" nevydržela s nervy, když se jí do cesty postavila babička s francouzskými holemi a nereagovala ani na třetí poklepání na ramenou. Nebohá stařenka ve fialovém svetříku otočila na zoufalou a vynervovanou Sofii oči a ten její pohled připomínal oči štěněte labradora, které právě dostalo vynadáno na loužičku v koupelně. Sofie ale neměla čas ani náladu na soucit a v drsném ražení si cesty pokračovala další bodavou poznámkou: "no, tak nekoukejte a uhněte mi sakra, tohle není fronta na levný papriky!"
Stařenka se složitě odsunula a Sofie na poslední chvíli utekla sevření mechanických dveří metra, které se semkly asi dva centimetry za její kabelkou.
Ještě ale neměla vyhráno. Matně si pamatovala, že při vstupu do stanice metra jsou veřejné záchodky a právě tam měla namířeno. Po jedoucím eskalátoru proto utíkala a vrážela do lidí. Obvykle jí totiž děsně leze na nervy fakt, že spousta lidí nedodržuje nepsané pravidlo jízdy na eskalátoru. Ti, co nespěchají, mají klidně stát napravo. Kdo chvátá, chodí po jedoucích schodech nalevo. I teď ale levý "rychlý" pruh nebyl volný a na každém třetím schodě někdo stál. "S dovolením… děkuji", "Madam, dovolíte? Díky." "Nemůžete holky stát napravo?" tázala se dvou slečen, které v ruce dřímaly kelímky s kafem a mluvily o tom, jak je Iveta Bartošová hrozně oteklá a vypadá příšerně. "Aby ses neposrala," odpálkovala jí jedna z dívek, aniž by tušila, jak moc trefná to v tu chvíli byla poznámka.

PŘIJDU HNED - oznamovala cedulka na dveřích veřejných záchodků. "To snad není pravda!" vztekala se Sofie a nervózně přešlapovala z pravé nohy na levou a kroutila se v bocích tak, jakoby snad ve stanici Invalidovna probíhal kurz Zumby.
"Jé, jéj, to bude asi akutní případ, co," zubila se na Sofii dáma v kytičkované silonové zástěře a odemykala skleněné dveře záchodků. "Ano, tak akutní, že si to ani neumíte představit," dodala Sofie a drala se směrem k dalším dveřím se symbolem panenky. "Slečinko, ale my nejsme červenej kříž, jasný? Tady se platí a předem! Deset korun!" pokárala ji toaletářka. "Do hajzlu," vyhrkla Sofie. "Do hajzlu až po zaplacení," trvala na svém první žena tamních toalet.
Za pět minut už bylo po všem, tedy, dopadlo to důstojně. Sofie odcházela s obrovskou úlevou a teď už měla jasno. Klobásky k večeři už NIKDY!

Po čem ženy netouží...

15. května 2010 v 18:44 | Tomáš Krejčíř |  Tomáš Krejčíř
Ženy touží po lásce, muži po moci. Možná jste tuhle myšlenku už někde četli. Trochu zjednodušený, ale často pravdivý výrok. Je zajimavé, ze ještě před 40 lety byly dokonce v Evropě země, kde ženy něměly volební právo. Možná, že jim to ani nevadilo. Diskuse o tom, proč je tak málo žen v politce se možna z druhé strany promítají v otázce Proč je tak málo mužů ve školství? Ženy zkrátka neprožívají peníze a vliv tak intenzivně jako muži. Ženy zřejmě ví, že politika je maskulinní záležitost, nakonec spousta žen v politice musela rezignovat na svou křehkost a empatii a nasadit ostré lokty, i když jsou samozřejmě vyjímky. Zkrátka vypadá to, jako by ženy po politice netoužily. A vypadá to, že pro to mají důvod. Vím, že je hodně jednoduché kritizovat a nadávat na to, jaký je tu "bordel". Ale to nechci. Koneckonců žiju tady a podílím se na tom,jak to tady vypadá. Chci tím jen říct, že ženy tím, že se do politiky nehrnou, vlastně elegantně vyjadřují, co si o politice myslí, aniž by u toho vykřikovaly a nadávaly. Volby jsou za dveřmi a já si pro ty letošní vezmu, v přeneseńem slova smyslu, od žen inspiraci a poprvé v životě volit nepůjdu. Ne proto, ze by mi z toho bylo špatně, ale pouze a jenom z Toho důvodu, že jsem tomu všemu přestal věřit. A to je možná horší, než kdybych z toho byl znechucený. Letos bude má volba, nevolit nikoho. To je můj vzkaz těm, co se o mé hlasy ucházejí, i když adresátům je to velmi pravděpodobně jedno. Předvolebńi kampaň je pro mně posledním hřebíčkem do rakve mé důvěry v politku ČR 2010. Těm, co dočetli až sem, se omlouvám, že porušuji kodex slušného chování a nepsané pravidlo, které říká, že o platu a o tom, koho budu volit, se na veřejnosti nemluví. A ženám děkuji za to, že svou energii, čas a talenty upírají tam, kde to snad má ještě smysl.    

Překonala jsem se!

13. května 2010 v 22:50 | Iveta Kořínková |  Iveta Kořínková
Milí čtenáři.
Sice už máme před sebou další víkend, ale já bych se ještě ráda dostala k tomu předchozímu. Chtěla jsem se o své zážitky podělit už v neděli, kdy jsem se vrátila, ale to na mě padla taková únava, že jsem neviděla na klávesnici. Další dny jsem pak nestíhala. Tak konečně teď.

Upřímně se přiznám, že nejsem nijak extrémně odvážná. Dokonce mám strach z uzavřených prostor a výšky mi taky nedělají nijak dobře. Ale rozhodla jsem se vzchopit a zjistit, čeho všeho jsem schopná. A překonat se.

Odjela jsem tedy s partou lidí na Šumavu do jednoho sportovně relaxačního střediska. A co jsem všechno vyzkoušela! Dámy, vřele doporučuju! ( Upozornění! Neberte to jako chlubení, ale jako inspiraci. Že i člověk nijak odvážný -já-může zvládnout kapku adrenalinu )

Tak nejdříve jsme se zahřáli v lanovém parku. Nevím, jak dlouho jsme se různě vytahovali, věšeli a viseli. Možná tři hodiny. Ale ani jsem netušila, jak je to náročné. Na svět jsem se koukala zhruba z pěti metrů a už se mi to zdálo moc. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká, viz níže.
Dál jsem absolvovala zorbing. Instruktoři mě v kouli přivázali, spolu s kamarádkou, abychom nevypadly. A pak nás jednoduše pustili dolů z kopce. Řítily jsme se až padesátikilometrovou rychlostí v průhledné bublině o průměru 3 metry. Možná se to nezdá, ale špatně vám nebude. Já jsem do koule vlezla hned po vydatném obědě a přežila jsem to bez újmy na zdraví.
No a teď tarzaní skok. Že nevíte, co to je? Já to taky nevěděla. Až jsem měla na sobě postroj a stála ve 14 metrové výšce, tak jsem pochopila. Je to jednoduché. Jste zavěšeni na laně. A skočíte z můstku dolů. Je to fakt pořádný adrenalin, přesvědčit sebe skočit do prázdna. Za tohle jsem se musela pochválit.
Perfektní byly i terénní koloběžky. Na kopce nás vyvezlo auto a pak nás čekal nezapomenutelný sjezd s převýšením 370 m na trase dlouhé skoro pět kilometrů. Super! Jen musím příště víc brzdit, protože jsem neodhadla terén a tvrdě dopadla na zem. Odnesla to jen mírně naražená kostrč. A šíleně špinavá moderátorka:-)
A na závěr nesměly chybět rafty. Tříhodinový zážitek po řece Otavě stál za to. Trasa byla dlouhá as 12 kilometrů a nijak náročná. Spíš pohodová s výhledem na šumavské hrady Rábí a Kašperk.
A to je všechno.
Tak vypadal můj víkend, ze kterého jsem si odnesla skvělé vzpomínky a taky pořádné modřiny, ale stálo to za to.

Doufám, že jsem vás trochu inspirovala a vyzkoušíte něco podobného. A jestli máte za sebou adrenalinové zážitky, tak mi napište, ráda se nechám inspirovat zase já od vás.
Mějte se krásně.
Vaše Iveta

návod pro ženy...jak na muže

10. května 2010 v 21:27 | Tomáš Krejčíř |  Tomáš Krejčíř
No tak jo...jsem skoro poslední. Psát o ženách je jako zkoušet pochopit čtvrtý rozměr.Tak radši o něčem jednodušším. Proč jsou vlastně jenom dvě pohlaví? Proč ne třeba 8?A proč se člověk zamiluje ? A pročse někdo zamiluje do někoho, kdo ho nemiluje? A proč má někdo dítě, když ho vůbec nechce ? A proč někdo utratil za IVF statisíce a pořád nic? Co dá impuls srdci, aby se poprvé rozběhlo a už se až do smrti nezastavilo?...hm, čím jsem starší, tím míň tomu všemu rozumím. Na tajemství je ale hezké, že vzbuzuje zvědavost, touhu... A tak je jasné, co mají chlapi na ženách nejradši... ...i když taková rudá rtěnka, opálené nohy v minisukni a halenka, co se skoro nedá zapnout přes prsa taky nejsou k zahození. Tak vám chci holky poděkovat za to, že jste...Ovšem já už jsem protažený radnicí, takže právo zamilovat se, už jsem využil.Nicméně aspoň vám co jste zamilované, nebo na lásku čekáte přeji všechno nej...nebo možná aspoň jednoho nej :-)

Rambo nejsem, ale na pláž klidně zajdu

9. května 2010 v 12:40 | Tomáš Matuška |  Tomáš Matuška

Milé dámy a snad i nějaký pane,

je jaro, a tak kromě radosti z prvních teplejších dní, kdy mohu chodit jen v tričku, mám radost i s úsměvů nás všech, kteří na stupínku oblíbenosti máme raději letní měsíce. To, co mi pravidelně dělá na jaře starosti je alergie, která se vždycky dřív nebo později ozve. Nepomáhají tomu ani lípy, které nějaký chytrolín vysázel pod okny mého domu. A podle testů u paní doktorky jsou asi nejvíce příčinou mých lehce červených očí, i když jsem je měl v zimě modrozelené. Mám se snad odstěhovat? To ne, nevzdám to a budu bojovat. Snad to nějak přežiju, jako každý rok.
Tak jsem si zvykl, že vstup k teplejším měsícům je většinou s kapesníkem u nosu
a nějakým tím "ochranným" práškem v kapse.
Co mi dělá ale mnohem větší vrásky na čele, jsou neustále ankety a průzkumy v časopisech, jaké mají ženy nejoblíbenější mužské postavy a jak je super chodit každý den cvičit. Otevřu časopis a vidím kulturistu, zapnu televizi a vidím vypracované mužské tělo, jak posiluje na nejnovějším stroji. Bojím se už otevřít konzervu, aby na mě nevyskočil kulturista.
Né, nejsem žádný tlouštík, ale spíš méně pohybu v posledních měsících (to, že se jedná o roky, nebudu rozepisovat) se občas na bříšku projeví. Pořád někde čtu, jak je super chodit do fitka. I já měl chvíle, kdy jsem zašel mezi fitkaře a trápil svoje ubohé tělo neskutečnou zátěží, kdy jsem v upoceném tričku lámal rekordy místní posilovny a hleděl do tváře usměvavého Stallona na obrázku. Kdy jsem málem zabil kolegu na druhém stanovišti činkou, která se převrátila ve chvíli, kdy jsem sundával činky na druhé straně tyče, nebo když jsem běhal na místě (běžící pás) a krajina vedle mě byla pořád stejná. Tím vším jsem si taky prošel a vždycky si říkal "mám to zapotřebí"?
Dnes už jsem o něco chytřejší, a čím více se blíží první opravdu slunečné dny, tím častěji chodím na váhu a řeknu si "ta váha zase zlobí".
Co nás pánové může opravdu donutit k tomu, že začneme v určitém věku opět pracovat na své postavě? Já myslím, že je to ŽENA. Ta naše, na které nám opravdu záleží. V té velké konkurenci nabušených mladíků, co se producírujou na pláži, se stále častěji díváme na své bříško, nohy a kontrolujeme oči partnerky, jestli se náhodou na tyhle svalem ověnčené borce nedívá. V té chvíli je opět čas se nad sebou zamyslet. Vždyť i já mám šanci vypadat jako oni. I já se chci stále líbit své přítelkyni. Právě v takové chvíli si vždycky dám předsevzetí. Začnu běhat, s Míšou Jančaříkem jezdit na kole a alespoň jednou týdně zajdu do posilovny. Ať jsem zase kluk jako buk.
Letos už to na Ramba nevidím. Léto je za dveřmi a tak mohu jen doufat, že i letos bude špatné počasí a nebudu se muset na pláži zbytečně vystavovat. A dámy, mějte pro nás pochopení, věřte nám, za rok, bude líp.

Článek je věnován všem nekulturistům

Tomáš Matuška

Reakce:-)

6. května 2010 v 23:18 | Iveta Kořínková |  Iveta Kořínková
Milé čtenářky a milí čtenáři.
Moc vám všem děkuju za vaše reakce, to je přesně to, co jsem chtěla:-). Sto lidí, sto chutí a sto názorů…Pojďme tedy ten můj blog uvést na pravou míru.

Jak někteří z vás uváděli, opravdu hubnout nepotřebuju. Souhlasím. Ale přečtěte si článek pořádně. Nepsala jsem, že budu sundávat kila dolů. Upřímně ani nevím, kolik přesně vážím a váhu ani nemám. Nějak mi to připadá zbytečné a moc stresující. Spíš se na sebe podívám do zrcadla a zkoumám, co je třeba zlepšit. Takže…Úprava mé postavy spočívá v mírných korekturách, jako zpevnění zadečku a stehen. V plavkách jste mě neviděli, tak nemůžete hodnotit:-).

Vaše názory se týkají taky času, tedy, že tři měsíce vám připadají málo. Jak na co. Na menší opravy a zpevnění, to je tak akorát. Na hubnutí a shazování víc kilogramů, tak to v žádném případě. S tím naprosto souhlasím. Hubnout se má pomalu, ale jistě. A pokud má k tomu člověk ještě genetické dispozice, pak je to boj na celý život. Ale někdy se začít musí. Zase na druhou stranu, znám spoustu lidí, kterým nějaké to kilčo navíc moc sluší…

Někteří z vás taky psali, že pohyb na zahradě pomáhá a hubnout se daří, stejně jako u péče o malé miminko. To ještě nemám, tak nepíšu z vlastní zkušenosti. Ale od svých známých vím, že když má člověk malé dítě, tak se opravdu nezastaví a nestíhá a kila jdou po porodu sama dolů. Ale zase, jak u koho. Opět tady hraje roli genetika a spousta dalších faktorů. Třeba vůbec jsme nezmínili stravovací návyky. Ale o tom zase někdy příště.

Já jsem se rozhodla víc hýbat a cvičit. Je to tak, pobolívají mě záda, jak sedím u počítače. A chci se prostě a jednoduše cítit fit. Tak jsem do svého každodenního pohybu jako je chůze (zásadně nejezdím výtahem) a protahování zařadila i další pohyb navíc, abych si zpevnila svaly.

Děkuju za názor od Mishallah. Naprosto souhlasím. Tak tady je i pro vás, abyste si ho přečetli a vštípili do hlavy, protože je napsaný moc pěkně:
-Přečetla jsem si všechny názory, tak že za sebe:,,IVETKO,moc chválím za to,že jste se rozhodla pro pohyb."Největší chyba všech žen ,,sportovkyň" je ta,že pro ně slovo SPORT znamená jen cesta k hubnutí. Sport přeci neděláme jen pro to,abychom byly hubené,ale proto,že nemáme dar od Boha být celý život mladí s dobrou fyzičkou!!SPORT děláme proto,abychom v pokročilém věku neumřely např. při rychlejším ,,výstupu" do schodů.O to nám přeci jde,být fit!!Zkuste se zaměřit na tuto myšlenku a uvidíte,jak Vás začne sport bavit:o)))Přestante řešit kila,ty půjdou dolů samy..KRASA NENI O KILECH NA VAZE!!!-

Takže tohle si zapamatujte!
A pokud hubnete, tak držím pěsti.
Brzy se zase ozvu:-).
Vaše Iveta

Tak "hurá", začínám cvičit

3. května 2010 v 21:48 | Iveta Kořínková |  Iveta Kořínková
Milé dámy, dívky, čtenářky nebo i čtenáři.
Tak jsem se do toho vrhla (skoro) po hlavě. Myslím do cvičení a do přípravy na plavkovou sezonu.
Ze všech časopisů, reklam a amerických filmů na mě koukají štíhlé postavičky modelek, a protože opravdu nejsem jedna z nich, tak musím začít makat. No, makat…Zas až tak moc to přehánět nebudemeJ. Ale uvědomila jsem si, že musím začít cvičit nebo to do léta nestihnu.
Jestli jste na tom podobně, tak budu moc ráda, když se ke mně přidáte a napíšete mi, jak vám to hubnutí nebo zpevňování postavy jde.
Ale zpátky k mým začátkům. O víkendu jsem si řekla, že bych mohla začít během, protože běh je výborné cvičení, posilujete tak všechny svaly. A navíc, když jsem chodila na základku a na gympl, tak jsem běhávala ráda a často a šlo mi to. Jenže, kde ty časy jsou…
V pátek dopoledne jsem se tedy oblékla, nazula sportovní boty a vyběhla. Pro začátek jsem to nechtěla přehánět, a tak jsem vyběhla jen na menší okruh kolem bytovky, byl to běh na deset minut. Ale jak dopadl! Na byt jsem si to přímo "dofuněla". Celá rudá jsem po výšlapu do sedmého patra popadala dech a na bytě málem dostala infarkt. A to jsem si myslela, že zvládnu mnohem víc. Mýlila jsem se. Každopádně mě to poučilo. Musím začít opravdu HODNĚ pomalu a zlehka. Takže rada i pro vás: nepřeceňujte se!
Ten den jsem pak chytla migrénu a byla nepoužitelná. Zachránila mě "růžová pohoda", což je tabletka, která zmírní nebo přímo zlikviduje bolest. Jak mi pak bylo krásněJ.
Ale od běhu jsem si dala na čas pauzu.
Víkend jsem prožila na vesničce u Českých Budějovic, kde jsem se prošla po okolí a pracovala na zahradě. Takže žádný velký pohyb. Tak to musím dohnat tento týden. No, musím…Měla bychJ.
Tak uvidíme…
Brzy dám vědět, jak pokračuju.
Vaše Iveta

Kapitola první: Kořist

3. května 2010 v 1:44 | TANGO NA ZLOMENÉM PODPATKU. Román na pokračování. |  David Vaníček
Nebe nad Palmovkou mělo ocelový odstín, na horizontu libeňského mostu se objevila tramvaj číslo dvanáct a přesně tolik minut zbývalo do šesté ranní. Sofie to měla ke prahu svého bytu už jen pár kilometrů, její modrá sportovní bota s výraznou žlutou tkaničkou se právě zabořila do blátivé louže. Takhle po dešti se Sofie vracela z ranního běhání vždycky šíleně zašpiněná…

Když vnikala klíčem do zámku svého 2+kk, silně jí to připomnělo uplynulou noc s tím divným klukem.
A v pravé části jejího hrudníku se v tu chvíli rozezněl temperamentní koncert bubeníků. "Já jsem taková slepice," proběhlo jí hlavou, když se s každým dalším krokem blížila ke své posteli. Její "kořist" ležela v peřinách se zelenými povlaky a Sofie měla neodvratný dojem, že se nedívá na místo vášnivého zážitku, ale na mastný talíř, kde se povaluje kus hovězího se špenátem.

behej
ilustrační foto, zdroj: behej.com

"Nazdar kočko," prořízl ticho v místnosti jeho zastřený hlas," připravil jsem nám snídani.
"Zatímco jsi byla běhat, koupil u Mekáče nějaký mňamky."
"Ten BURAN řekl mňamky?" Nestačila se divit dívka, které kamarádky přezdívají BioSofie nebo také Zelená Sofie. Ortodoxní vyznavačka zdravého životního stylu se zoufale dívala na stůl a pak se s kyselým obličejem natáhla pro krabici s kukuřičnými lupínky: "Smrt v krabičce nejím, díky."

BURAN se zvedl z postele, sedl si ke stolu a zakousl se do housky s plátkem mrtvé krávy.
"Ty jsi byla v noci tak vášnivá! Netušil jsem, že se taková slušňačka jako ty dokáže tak rozparádit, he, he, he…," hlučil BURAN a z pusy mu přitom upadl kus okurky.
"Buď tak hodný a k minulé noci se nevracej ani náznakem, byla to chyba. Jedna z mých největších životních chyb. Opila jsem se a šlápla jsem prostě vedle. Promiň, ale bude lepší, když si sbalíš věci a vypadneš," odpověděla Sofie a během téhle věty se tak rozohnila, že spálila víc kalorií než za těch uběhnutých šest kilometrů.

Za BURANEM klaply dveře a Sofii spadl ze srdce skalní masiv.
Umaštěné obaly z fastfoodu, a s nimi i příběh uplynulé noci, hodila do koše: "Jak jsem jen mohla…"

Ve Snídani s Novou právě končily poslední zprávy o počasí: "…během poledne by mělo znovu pršet a zdá se, že nástup jara budou možná v noci brzdit ještě přízemní mrazíky," usmívala se do kamery rosnička a dobrá nálada, kterou si Sofie ráno vyběhala, byla v tu chvíli totálně zpackaná.

Šedý kostýmek obepínal její krásnou postavu, bílá košile s výrazným výstřihem dokreslovala její obličej a mezi ňadry se jí ze strany na stranu převaloval křišťál.
"Vrrrr," napodobovala při pohledu do zrcadla dravou šelmu, která jakoby chtěla po otevření klece vběhnout mezi nudné ovce a rozcupovat je na kusy. Rukama si hladila štíhlé boky, kroutila se strany na stranu.
"Je to tam, holka, to dáš. Nejsi žádná běhna. To zaprvé. Včerejší večer byl ten, který se ti prostě v paměti neuloží. NE-U-LO-ŽÍ. To zadruhé. A protože nechceš mít ostudu po celý firmě, necháš si to jenom pro sebe. To za třetí. Jsi krásná, jsi originální a svět tě potřebuje, tak jdi a ukaž mu to! Ukaž mu tóóó," dávkovala si dostatek sebevědomí na celý den.

"Dobré ráno paní Šípková, ahoj Cherry, jdeš s paničkou čůrinkat, jo?," infantilně se culila na sousedčina psa a přitom rozverně seskakovala schody starého činžáku.
"Dobré jak pro koho, slečno Sofie… To víte, někdo musí se psem, jinýmu zase králíci v noci rozdupali celou králíkárnu, až to bylo slyšet o dvě patra vejš," štiplavě poznamenala Šípková.
V tu chvíli se Sofii rozmazal obraz před očima a místo šedesátnice s vodítkem v ruce viděla na schodech bábu v maskáčích, kanadách, která švihá bičem a slova nahrazuje střelami ze samopalu.
"….aby ses nepodělala," hlesla tiše, ale jen pro sebe, Sofie.
"Ale… měla jsem doma malej mejdan, to víte, dokud jsme mladý, tak do toho ještě musíme umět praštit. Vždyť to sama znáte. Když se po kuchyňce dlouho nikdo neproběhne, začnou se tam usazovat pavučiny. Tak hezkej den, paní Šípková."

Cestou do práce se snažila koncentrovat, slet událostí jí v hlavně nadělal pěknou paseku.
AHOJ BERUNO. JSEM UPLNE PITOMA. HUSA! V NOCI JSEM SKONCILA S TIM PITOMCEM, KTEREJ ME CELOU DOBU NA BARU LAKAL NA VODKU. CITIM SE JAKO PROPOCENY TILKO TRAKTORISTY. HELP ME, BEJBY, CO MAM DELAT?
Odeslat pro: TEREZKA…. Sofie právě porušila své zaprvé, zadruhé i zatřetí.

Prosklený openspace na Pankráci měl romanticky žlutý nádech, to jak se vycházející slunce opíralo do průhledných stěn mrakodrapu.
"Ahoj holky, tady jsou koblihy, koupila jsem je dole v pekárně."
"Sofí… No, to mi posol bulvu, holka! Tak ty ses vyspala s tím Emanem? Víš co dělá! Je to údržbář smíchovského nákupního centra! Tomu teda říkám úlovek… hotovej Travolta, juchůůů," vypálila na Sofii její kolegyně Terezka.
Kdyby to bylo jen trochu možné, pytlík s koblihami by v tu chvíli asi měla nacpaný až někde pod krčními mandlemi a nejspíš by zbytek pracovní doby strávila svázaná a s roubíkem v puse.
"Terezko…. To byla zpráva jenom pro tebe, díky za jemný a intimní přístup, to jsem fakt potřebovala," ironicky utrousila Sofie.

Následovalo bombardování uštěpačnými poznámkami ostatních kolegyň. Sofie tohle verbální pranýřování vydržela přesně 54 sekund, pak si nasadila sluchátka, otočila kolečkem na přehrávači a místo kvokání kolektivního slepičince spustila funkci "náhodné přehrávaní". Bílým kabelem z té krabičky až do sluchátka projely první tóny a s nimi hlas Heleny Vondráčkové…. "byla to velmi dlouhá noc. Tys byl jak kluk, já pila moc… to prapodivné spojení…"

Sofie prostě neměla šťastný den. S tímhle úlovkem prostě šlápla vedle.