Kapitola druhá. Mastná pomsta

19. května 2010 v 21:55 | TANGO NA ZLOMENÉM PODPATKU. Román na pokračování. |  David Vaníček
Ten večer nechtěla Sofie zůstat sama. V kanceláři už seděla jen ona a její kolega Petr. Tmavovlasý "ajťák", pro kterého bylo největším vzrušením formátování disku a místo dychtivých Sofiiných očí ho víc zajímala světélka v té hučící bedně, o které Sofie věděla jen to, že se jí říká počítač a že tam někde je Word a Internet.
Ze školního předmětu o výpočetní technice si totiž pamatovala větu učitelky Hrabětové: "zavřete si Internety a otevřete Wordy."
       
"Nešel bys někam na kafe? Ještě se mi nechce domů," křikla Sofie na ajťáka Petra, jehož oči nervózně těkaly po monitoru počítače. Ten se ale zmohl jen na rozpačité koktání a zmatený výrok o tom, že se to nehodí, protože na něj doma čeká přítelkyně. (Mimochodem prodavačka bot ze Smíchova, která byla Petrovi nevěrná od chvíle, kdy ho poznala. Petr je hodný blbec, platí ji dovolené a leasing na Megana, ale vůbec mu nedochází že mu ženu opečovává jeho kamarád.)
Sofie cukla koutkem a myslela si své,
chtěla si jen popovídat, o nic víc jí nešlo. Divila se sama sobě: to mě štve už i odmítnutí od něj? "Ach jo," vzdechla a přemýšlela o tom, kdo z nich dvou je větší zoufalec.

klobása

Venku se zase rozpršelo a stěny skleněné kanceláře začaly plakat. Sofie popadla kabelku a nastoupila do výtahu. Zavřely se za ní dveře a obklopila ji zrcadla. Všemožně se snažila vyhnout pohledu na tu dívku, která se všude kolem odrážela. Po práci se Sofie cítila zvláštně unavená a rozhodně neměla pocit svěžesti, přestože slupla dvoukalorický mentolový bonbón a dokonce i používala hygienické potřeby, které ji mají celý den udržet svěží. Houby! Cítila se jako sedlákova dcera po návratu z vyklízení chléva.
Večerní Praha byla jako obvykle sexy. U nákupního centra se objímala zamilovaná dvojce, on v zeleném svetru, ona v modré tunice. Bylo jaro a Sofie taky cítila "volání divočiny." Jen nevěděla, jestli by to v jejím případě nedopadlo spíš jako "ztracený hovor do divočiny." V hlavě jí létaly desítky jmen kluků, které v životě potkala.

Roztomilý Radek. Okouzlil ji svým alternativním způsobem života a rošťáckým rozcuchem vlasů. (Hulil marihuanu, smrděl a krkal po vypití lahváče.)

Švarný Jakub. Měl nagelované vlasy, náušnici v uchu, fosforové rybičky v pokoji a rád se nechal obepínat značkovým oblečením. Voněl. (Byl to arogantní šampón.)
           
Svalnatý Míra. Nemrkal očima, ale bicepsem. Nikdy nenosil košile, bydlel v Hostivaři a kdysi Sofii přivedl k běhání a do posilovny. Sofie ho nejdříve vytáčela tím, že když se jí nějaký cvik nelíbil, vymluvila se větou "Cože? Hluboký pažní sval? Tak když je hluboký, tak logicky není vidět, to cvičit nemusím, ne?" A štvala ho i při joggingu. Nejdřív byl trpělivý a asi na pětikilometrové trase ji doprovázel. Jednou ale měl pocit, že ho Sofie zdržuje, proto ji na cyklostezce seřval, označil ji za nemotornou slonici a pak už Sofie viděla jen nápis I´M SO SEXY! na Mírových zádech…)

A Adam. Říkala mu "Kostičko," protože pracoval v továrně na výrobu dětských stavebnic a občas si práci nosil i domů. Takže místo romantické večeře a povídání o životě se Sofie dozvěděla všechno o použitých plastech, výrobní technologii i marketingové strategii. Svět plastových kostiček (a hlavně Adamova posedlost jimi) ji nakonec přivodila alergii na stavebnice. Jemu totiž stačilo postavit jeřáb, Sofie by ale ráda budovala něco pro OBA! Třeba něco jako byt.

Potom, co jí tohle panoptikum probliklo před očima, a k tomu si promítla ještě BURANA z rána, byla vlastně ráda, že je sama a může si dělat co chce. Alespoň dneska večer.
"Ahoj Lucie, dneska bude velký večer, jdeme se pobavit, sraz v deset v Celebrity," lákala Sofie svou kamarádku po telefonu.
"Nejdu, dala jsem děti spát a teď si přešívám sukni. A je to vůbec dobře, abys zase šla chlastat?" moralizovala svědomitá Lucie.
"Je! Rozhodně je to lepší než dřepět doma s tloustnout u šicího stroje!" praštila Sofie naštvaně s telefonem.

Ve stejnou chvíli, kdy jedovatě odbyla svou kamarádku Lucii kvůli tloustnutí, procházela Sofie kolem stánku s rychlým občerstvením. Dáma v silonové košili stála za pultíkem a boční strany oblečení měla zamaštěné od toho, jak si po každé prodané klobásce otřela ruce o tělo. Na grilu se povalovaly malé bílé klobásky
i dlouhá papriková cigára… v dokonalé harmonii vedle toho stál kyblík plný hořčice, sklenice s okurkami a křen!
Sofie byla jako smyslů zbavená. Jindy si po práci dá maximálně tak salát, a ještě má strach si na něj vylít jogurtový dresing, ale dnes si prostě chtěla zlepšit náladu nějakou pořádně mastnou věcí.

"Dvě bílé a jednu tu paprikovou," požádala Sofie ženu za pultem. Dáma při těle zafuněla, vzala do rukou grilovací kleště a z rozpálených válečků vybrala na papírový tácek tři kousky uzeniny.
Pak je ale rukou ještě urovnala a stejnou končetinu ponořila do sklenice s okurkami. Na láku se vytvořila mastná oka a dvě okurky v zápětí přistály na stejném tácku.
"Chleba?"
"Ano, jeden stačí, prosím," odpověděla Sofie a nedočkavě natahovala ruce k tácku, který se chystal Sofii nadělat v trávicím traktu pěknou paseku.
Zakousla se do klobásky. Ze střívka napěchovaného mletým masem a sojovými náhražkami vystříkl proud mastné šťávy a potřísnil Sofiin kostýmek. Ani to ji ale v obžerství nebrzdilo. Její rty znovu a znovu objímaly tu umaštěnou věc a Sofie u toho blaženě funěla jako řezníkova nejvěrnější zákaznice. Kolemjdoucí se za ní otáčeli, vypadala komicky. Uhlazená úřednice do sebe cpe klobásy a mastné fleky ji na kostýmu tvoří nový dekor! Tohle by měl někdo vyfotit!

Obraz zkázy už nemohlo asi nic zhoršit. Sofie sice vypadala příšerně, ale za ten spokojený pocit to stálo. Usmívala se a při sestupování schodů do metra si připadala jako Madonna, která sestupuje z obřích rekvizit směrem ke svým fanouškům. Dokonce i vzduch proudící z podzemky jí rozevlál vlasy, stačilo jen vítězně zvolat: "Hallo Prague, I love you!"

"Florenc. Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají." Metro s sebou cuklo a rozjelo po žluté trase směrem na Černý most. Bylo plné lidí. Sofie stála v davu a vlastně ani nemohla dosáhnout na žádné z madel. Z jedné strany se na ni lepil mladý skejťák, z druhé strany muž s pupkem, náramně připomínajícího jednoho politika. A pokaždé, když metro zastavilo, se na něj Sofie jemně natlačila, bohužel blíž k obličeji. Měl špatnou pleť a divný zakřivený nos.

Stanice Křižíkova. Sotva se při zastavení metra ozval známý tón "tů dů du", začala Sofie pociťovat podivný tlak a bublání v břiše. Asi takový, jako když se celý den nenajíte a pak si u benzínky dáte bagetu s majonézou. Ze všech stran obstoupená a ostatními cestujícími utiskovaná Sofie proto začala zatím jen v myšlenkách panikařit a přemýšlela nad plánem, který by pro případ akutní potřeby toalety musela podniknout. Invalidovna. "Tů dů dů…" Domů na Palmovku už chyběla jen jedna stanice, ale i to už se zdálo být daleko. Metro znovu zastavilo a Sofie měla tušení, že už nedoběhne na svůj domácí voňavý záchod, nad kterým ji visí plakát Davida Hasselhoffa ještě z Pobřežní hlídky. Záchranu potřebovala už teď! Začala se proto davem proplétat ke dveřím, jenže každý druhý Pražák měl v uších sluchátka a nebo byl zahleděný do novin a nikdo neuhýbal tak rychle, jak Sofie potřebovala. Na čele už jí rašily krůpěje studeného potu a v bříšku už neměla jen kručení, bručení a bublání, ale pořádnou technoparty.

metro


"S dovolením, prosím… s dovolením… Uhni, do prdele!" nevydržela s nervy, když se jí do cesty postavila babička s francouzskými holemi a nereagovala ani na třetí poklepání na ramenou. Nebohá stařenka ve fialovém svetříku otočila na zoufalou a vynervovanou Sofii oči a ten její pohled připomínal oči štěněte labradora, které právě dostalo vynadáno na loužičku v koupelně. Sofie ale neměla čas ani náladu na soucit a v drsném ražení si cesty pokračovala další bodavou poznámkou: "no, tak nekoukejte a uhněte mi sakra, tohle není fronta na levný papriky!"
Stařenka se složitě odsunula a Sofie na poslední chvíli utekla sevření mechanických dveří metra, které se semkly asi dva centimetry za její kabelkou.
Ještě ale neměla vyhráno. Matně si pamatovala, že při vstupu do stanice metra jsou veřejné záchodky a právě tam měla namířeno. Po jedoucím eskalátoru proto utíkala a vrážela do lidí. Obvykle jí totiž děsně leze na nervy fakt, že spousta lidí nedodržuje nepsané pravidlo jízdy na eskalátoru. Ti, co nespěchají, mají klidně stát napravo. Kdo chvátá, chodí po jedoucích schodech nalevo. I teď ale levý "rychlý" pruh nebyl volný a na každém třetím schodě někdo stál. "S dovolením… děkuji", "Madam, dovolíte? Díky." "Nemůžete holky stát napravo?" tázala se dvou slečen, které v ruce dřímaly kelímky s kafem a mluvily o tom, jak je Iveta Bartošová hrozně oteklá a vypadá příšerně. "Aby ses neposrala," odpálkovala jí jedna z dívek, aniž by tušila, jak moc trefná to v tu chvíli byla poznámka.

PŘIJDU HNED - oznamovala cedulka na dveřích veřejných záchodků. "To snad není pravda!" vztekala se Sofie a nervózně přešlapovala z pravé nohy na levou a kroutila se v bocích tak, jakoby snad ve stanici Invalidovna probíhal kurz Zumby.
"Jé, jéj, to bude asi akutní případ, co," zubila se na Sofii dáma v kytičkované silonové zástěře a odemykala skleněné dveře záchodků. "Ano, tak akutní, že si to ani neumíte představit," dodala Sofie a drala se směrem k dalším dveřím se symbolem panenky. "Slečinko, ale my nejsme červenej kříž, jasný? Tady se platí a předem! Deset korun!" pokárala ji toaletářka. "Do hajzlu," vyhrkla Sofie. "Do hajzlu až po zaplacení," trvala na svém první žena tamních toalet.
Za pět minut už bylo po všem, tedy, dopadlo to důstojně. Sofie odcházela s obrovskou úlevou a teď už měla jasno. Klobásky k večeři už NIKDY!

Chcete také blog jako Zdena Lacková? Založte si jej zdarma zde!
 

17 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama