S koncem roku se asi nikdo z nás nevyhne vnitřní matematice. Dělíme uplynulý rok a snažíme se o co nejpozitivnější výsledek za dvanáctiměsíčním rovná se. Zrovna, když jsem se nacházela v tomto životním odčítání a sčítání, tak za mnou přišla maminka a ptá se "Co Praha?"
S náznekem melancholie musím odpovědět "Mlčí. Krkonoše taky."
Ano, cesta osamělého bojovníka je mnohdy nelehká, bolestivá a smutná. Nikdo přece neusíná rád sám. Ale na druhou stranu, když se odpojím od svého momentálního odpoledně depresivního rozpoložení, tak si říkám, že ten právě dohasínající rok nebyl zase tak špatný. Učinila jsem zásadní životní rozhodnutí a vydala se hledat sama sebe. Mám práci, která mě baví a dělám ji s potěšením. Vrátila jsem se na jeviště, což je pro mě z profesního hlediska radost i škola a nesmírné štěstí. Všichni mí drazí a milovaní jsou zdraví a já mám možnost s nimi trávit krásné, vřelé chvíle. Položila jsem veškeré zdravotní problémy na lopatky. Zažila jsem úžasné léto. Poznala jsem spoustu nového, snad jsem se i něco naučila. Prožívám množství nedávno narozených, pestrobarevných mezilidských vztahů. Učím se mít se ráda taková, jaká jsem. A lásky? Ty někde jsou. A jen jejich existence rozezpívá ptáčka, který je celý život zavřený v kleci našich ne vždy spokojených srdcí. Cesta osamělého bojovníka je starstiplná, ale dává možnost objevovat svůj vnitřní svět, vůně světa okolního i barvy mraků, které nejsou jen čistě bílé.
Po cestě zasněženou zahradou si proto říkám, že Praha sice mlčí a Krkonoše taky, ale život je krásný!
Jen to nejlepší do roku 2011!
Vaše Marta
Wendy :o) | 
Jaroslav Šlehofer | 6. ledna 2011 v 22:22 | 
izma | 
Soifong | 
Moc pěkně napsáno,smutná období prožívá každý z nás,jen je důležité si to nepřipouštět natolik, abychom nebyli schopni žít běžným životem.Na každého z nás čeká ten pravý partner pro život jen přichází pro každého v jiném období života a hlavně ve chvíli kdy ho nejméně čekáme..a hlavně nepoznáme co je pro nás to pravé dokud si neprojdeme nějakými zkušenostmi a obdobím právě již zmíněné samoty...vše nejlepší Marto a piště dál.