Únor 2012

Milé dámy,

15. února 2012 v 16:32 | Michal Jančařík |  Michal Jančařík
možná mě budete považovat za promiskuitu, ale do třetice jsem se zamiloval! Moje nová láska je o spoustu, opravdu o hodně let mladší a je zkrátka sladká, neodolatelná - takže teď už mám možná u vás nálepku nestoudníka. A mě to těší. Protože téhle lásce skutečně odolat nelze.


Naše první setkání bylo velice rychlé, potkali jsme se v nemocnici a byl to velký fofr, tahle slečna má prostě ráda život. Pak jsme se začali vídat častěji, dokonce u nás doma. Zpočátku jsme na sebe neměli štěstí-hodně času prospala, ale poslední měsíce, to je skutečná pecka! Kdykoli se na ni podívám, jsem naprosto nadšený, vždy se úplně zatetelí a rozesměje, je to prostě vzájemná láska.


Nedávno jsem skoro týden nebyl doma. Po návratu se na mě podívala a radostí se rozlezla přes celý obývák rovnou ke mně. Byla to premiéra, před tím se jí lezení ještě nikdy nepodařilo. City s ní ovšem pohnuly a se mnou taky. I když zatím tvrdošíjně opakuje mamamama a tatatata jsem jí zatím nevštípil, nevadí. Jsem v tom až po uši! Ještě nedávno jsem nevěděl, že lze být zamilován hned do tří žen najednou.


Ale milé dámy, jde to bez problémů. Když máte doma skvělou manželku a dvě úžasné dcery, je to hned! Naší maličké Julince, o které jsou předchozí řádky, bude brzy devět měsíců. Je to miláček…

Váš Michal Jančařík


Žena v domácnosti

2. února 2012 v 9:13 | Petra Černocká |  Petra Černocká
I když to tak nevypadá, můj denní režim se ze všeho nejvíc podobá právě režimu ženy v domácnosti. Živím se sice zpíváním, ale vystupuji spíše po večerech a zbylý čas je jen můj. Někdy si dám pracovní schůzku, někdy je mě třeba fotit, někdy vyrazím na výstavu nebo za jiným kulturním zážitkem, ale prakticky jsem často doma. Ráno vstanu, připravím si snídani a pustím si televizi. Z trucu nekupuji noviny a v televizi se ledacos dozvím. Když se ale nějaké téma stále opakuje, jako třeba: půjčit, nebo nepůjčit měnovému fondu, jdu třeba žehlit košile.

Jak to dopadne se stejně jednou dozvím. Prognózy vážených hostů na téma měnového fondu se v televizním studiu střídají ve stejném režimu jako počasí. Jo, ne, jo, ne. Mám své oblíbence, například jednoho politologa ( je dost nekompromisní a nikdy se neusměje), nebo o mnoho veselejšího ekonoma. Jenže sotva se přikloním k názoru jednoho v pondělí, ve čtvrtek mi ten druhý přesvědčuje o opaku. Jeden by pacientovi (EU) rád amputoval vadné končetiny, druhý by toho maroda rád udržel komplet. Pro ženu v domácnosti je to těžký oříšek.

Tak si vyposlechnu zprávy, aby mi neutekla nějaká katastrofa, nějaké to trestní oznámení, případně úplatný soudce. Zprávy se opakují, a tak při druhých nebo třetích ztlumím zvuk a brnknu některé kamarádce. Volba, která to bude, závisí na tématu, které nejspíš přijde na přetřes. Mám na výběr mezi depresí, zlobivou maminkou, milencem, který nevolá, nebo třeba téma, jak některé ženské vypadají po plastických operacích otřesně. To poslední je ještě tak nejveselejší. Položím telefon a jsou tu burzovní zprávy.

Jak se televize pustí do akciových trhů, ratingů, bankovních titulů a analytiků, kteří očekávají pokles kdovíčeho, jdu venčit kocoura. Můj kocour je totiž suverén na chalupě, ale v Praze se bojí. Když ho doprovázím, tak je ochoten i za bílého dne se se mnou projít po cestičce, předvede i šplh na kmen, a když mám kliku, nebudu muset vyměňovat písek, protože si zahrabe pod jedním keřem u sousedů (nemůžu za to), a pak si dřepne, a udělá, víte co. Potom ale stačí jeden chodec, který zamíří právě do naší uličky, a kocour vezme zpátečku do domu.